Tak jsem poprvé zavítal do našeho „nového“ (no jo, už je to pár měsíců, já vím) Rumburského kina (Kulturní Dům) které si několik let místní vymodlovali a nakonec do něj stejně nechodí 🙂 Ale to by byl jiný příběh, já chci napsat pár vět o českém fimu Pravidla lži, který režíroval většině lidí neznámý Robert Sedláček.
Pravidla se nedrží zaběhnutých pravidel v českém filmovém prostředí. Není to žádný uhlazený film na který jsme za poslední (mimochodem, velmi plodné – a to je dobře) období u našich filmů zvyklí. Divák je vtažen do psychologického dramatu odehrávajícího se uprostřed komunity bývalých feťáků, kteří se snaží něco ve svém životě změnit – pokud možno definitivně.
Film má 2 hlavní linie – kriminální zápletku a popis života v uzavřené skupině. Neřekl bych, že je to vždy dokonale sladěno, ale každopádně to dovolilo vyřádění se na obrazovém zpracování. A to je místy opravdu úchvatné, zejména černobílé flashbacky stojí za to, úchvatná podívaná při které člověka nejednou zamrazí. Dále stojí za povšimnutí syrové dialogy, které většinou sice nepřinášejí nic nového, jsou to běžné řeči které by jste si asi u piva taky občas řekli, ale tady vyznějí jinak, člověk se musí občas zamyslet a to i díky skvělým hereckým výkonům (Jiří Langmajer, Klára Issová, Jan Budař, Jaromír Dulava, David Novotný, Igor Chmela, Petra Jungmanová, Martin Stránský, David Švehlík, Jana Janěková ml., Jaroslav Plesl, Zuzana Fialová). Rovněž hudební podání je originální, byť osobně bych jej někdy ukončil o trochu dříve, aby to dodalo probíhající scéně větší dramatičnost.
Filmu bych vytkl snad jen několik hluchých míst které měly zůstat ve střižně, nemuselo by to pak trvat dvě hodiny a zážitek z filmu by byl asi ještě lepší.
Přesto dávám 8/10 a doporučuji.