Je den nebo noc? Mzouram do tmy v místnosti bez oken a nevím. Usinam. Probouzim se. Spal jsem vůbec? Snidam, beham, piju. Žiju. Pridej! říkám si. Hladovím a jídlo nepomáhá. Běžím a stále nemám dost. 3 hodiny ráno, píšu něco zákazníkům. Zajímá je to vůbec? Poslal jsem to?
Jsem v metru. Všude kolem jsou lidi. Jiní nez si je pamatuju. Menší. Nerozumím tomu co říkají. Jak vim, kam jedu? A proč?
Ležím na posteli. Šikmo, je mi malá. Klimatizace mi nepříjemně fouká na záda.
Místnost bez oken, paluba lodi s nekonečným mořem okolo. Vítr mi fouká do vlasů, ktere nemám. Fotím magický Hong Kong. Posílám fotku na FB, jako důkaz pro sebe. Byl jsem tu. Jsem tu. Obklopen lidmi a předci sám. Někdo se na mne usměje. Co dělá v mém snu? Nepozval jsem ho. Chci tady někoho jineho!
Plavu. Desitky machajicich rukou tvoří vlnobiti, ktere mi sploucha do očí a jsem slepý. Nechci tak zůstat, chci vidět svět!
Kupuji první Asahi. Chtěl bych být v Japonsku, ale kolem jsou jen samé filipinky. Kde se berou, tady ve světě dvoupatrovych tramvají?
Poustím do uší Zrní. Hýkal proplouva trznicemi, obyvanymi mravenci a cenové nabídky si dávají pozor, ať je nespolkne. Shoes 29, t-shirts 5, underwear 9. Plavecké brýle v tomto lese ale nerostou.
Prsi. Wetflory jsou všude, a předci někde chybí. Trust Tower je u vchodu nemá. Mužů jim věřit? Že neuklouznu?
Míjím obchod s čokoládou. Mají ferrero. Hezká představa.
Půl jedenácté. Procházím Lockheart street. Všude plno natěšených děvčat, ale ja mám na zádech batoh, nevypadam jako bohatý spozor. Nechávají mě byt a ja si pomalu uvědomují, ze do Japonska se dnes uz nepodivam. Všechny sushi zavírají. Nechal jsem si ujet poslední vlak. Never miss the last bus and your true love, praví staré čínské přísloví. Ja hlupák.
Poslední loď mi ujela pred nosem. Musim metrem. Dopravi me, ale není to stejné. Cesta je důležitější, nez cíl. Vestibul je plný lidi, jedni utíkají z HK Island do Kowloonu a druzí opačným směrem. Nikdy se neshodnou. Lidi občas nevědí, co vlastně chtějí.
Jsem „doma“. Usínám. Nebo se probouzim?
