Norsko na kole – díl 1

Tweet

Dnes naprosto nechápu, jak jsem mohl celou dobu ignorovat tak neuvěřitelně krásnou zemi, když letenka do ní stojí prakticky pořád kolem dvou tisíc..

Myslím, že úvod řekl vše. Norsko mě totálně dostalo. Vždycky jsem z nějakého podivného důvodu ignoroval severské země, asi mi to přišlo moc fádní, moc evropské. Ale postupem času, zejména po návštěvě Nového Zélandu, jsem začal hledat alternativy této krásné, ale bohužel hodně vzdálené země. A dospěl jsem k názoru, že Norsko a jeho fjordy mohou nabídnout lecos podobného.

Déšť už se tady nedal vydržet a tak jsem vyrazil na sever. Leckdo si ťukal na čelo, ale pravda je ta, že všude bylo lepší počasí jak ve střední Evropě. Volba padla samozřejmě na dopravu kolmo, protože to je jeden z nejlepších způsobů cestování. Navíc ubytování v Norsku je drahé a cestování na kole se tak jevilo jako krásná možnost ušetřit nějakou tu (velikou) korunu (čert vem jestli norskou nebo českou).

Bohužel jsem čím dál víc apatický před cestováním a dnes už si skoro nic nepřipravuji dopředu. Sedím v letadle a přemýšlím, co je v té zemi vůbec zajímavého a co bych asi tak chtěl vidět. Má to svoje plus, většinou nekopírujete turistické stezky, ale na druhou stranu vám může utéct mnoho zajímavého. Co jsem však věděl je to, že v Norsku je legální kempovat kdekoliv, jen musíte dodržet nějakou vzdálenost od obydleného domu (typicky 200 metrů). To se mi hrozně líbilo.

Po příletu a sbalení kol, ukrytí krabic a fixační fólie jsme totálně nevybavení mapou vyrazili směr Oslo. Na letišti jsem si pořídil však předplacenou SIM kartu TELENOR takže jsem měl internet v mobilu a mohl jsem tak koukat na Google mapy a používat navigaci ve svém HTC DESIRE.

Hned po opuštění letiště nás potěšila cyklostezka vedle silnice. Po dvou hodinách jsme s šokem zjistili, že pořád pokračuje. Po několika dnech nám to přišlo zcela normální že oni mají cyklostezky prakticky úplně všude. Je to fakt super. A tam kde není a musíte jet po silnici, tak je to skoro stejný pocit. Norští řidiči jsou neuvěřitelně ohleduplní a předvídaví, něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Na jednom fjordu jsme se bavili s českým autobusákem co tam jezdí a ten říkal, že raději 2 měsíce v Norsku než týden v Itálii..

Do Osla jsme dorazili asi po 65 km a už byla tma. Náš cíl byl kemp Ekeberg, který podle mapy vypadal blízko centra. To sice byl, ale hooodně na kopci, takže sice hezký výhled, ale ty poslední km se táhly.. a zpátky do města se nám nechtělo, takže brambůrky a pivko to jistili.. Jo a taková drobnost.. už bylo po sezóně (ta končí v srpnu), takže podpora nula, ale cena taky nula 🙂

Druhý den jsme měli čas prohlédnout si Oslo a docela mě to město okouzlilo. Nemá sice žádné veliké památky (což mě osobně je fuk, já na to nejsem) ale má kouzlo uvolněného velkoměsta. Je veliké asi jako Praha, ale žije tam o půlku méně lidí. Je tam všude hrozný klid, panuje pohoda, parky, lidé na kolech nebo běhají.. Moc příjemné místo, vážně se mi líbilo.

Než budeme pokračovat do hor tak bych se rád zastavil u norů. Každý jeden z nich mi byl sympatický. Za prvé jsou hrozně přátelští a moc ohleduplní. Nemohl jsem věřit tomu, jak jiný může být národ, který je 1,5 hodiny letu od Berlína. Jsou to také hrozní sportovci. Pořád je vidíte jezdit na kolech, běhat atd. Mladé i staré. Také se to odráží na jejich postavách, vzhled mládeže je celkem v ostrém kontrastu s tou naší nebo německou. Pro cestovatele je to moc příjemná země. Úplně každý umí anglicky. Každý je velmi ochotný pokud cokoliv potřebujete, kolikrát se ani nemusíte zeptat a je to splněno. Třeba jsem potřeboval lístek na vlak. Chtěl jsem tzv. “minipris” což je speciální jízdenka za velmi malou cenu, ale prodává se jen v omezeném množství. Ale v automatu kde se dala koupit už nešel koupit lístek na kolo. Tak jsem si vystál frontu k přepážce a řekl jsem, že bych chtěl lístek na dvě kola a dva dospělé. Paní mi vysvětlila, že jestli chci dobrou cenu tak si lístek pro nás musím koupit v automatu, ale kolo u ní. Tak mi prodala ty lístky.. pak se na mě podívala a normálně se zvedla, doprovodila mě do haly k tomu automatu, tam to všechno namačkala a já jen zaplatil. Neuvěřitelná ochota. A celou dobu se usmívala. Lidé se tam na vás stále usmívají. Představte si to. Pomalu jedete na kole, projíždíte město a kdykoli se někomu podíváte do očí tak se na vás usměje. To zahřeje. A tím úsměvem končím dnešní první část povídání o cestování v Norsku.