Cestopis Kuba 2009, díl první

Tweet

Moje cesty s náčelníkem mají pár věcí neměnných. Za prvé vždycky vidíme požár. A za druhé se vždycky upečou v pivnici. Ne jinak tomu bylo i tentokrát. Učitelskej měl týden jarní prázdniny a tak si chtěl odpočinout od naší banánové republiky tím, že pojede na Kubu. Já byl samozřejmě pro. Kdybych býval byl tušil, co všechno nás čeká.. zatčení.. policejní teror.. fyzická muka.. ..tak bych jel stejně, to je jasný!!!

1. 3. 2009 

Cesta do Frankfurtu mi uběhla super, protože jsem ji skoro celou prospal zatímco náčelník se seznamoval s pokrokem v automobilovém průmyslu (předci jen měl předtím Škodu 120, že). Ve snaze ušetřit 53 euro za parkování na letišti ve Frankfurtu jsme se rozhodli zaparkovat v přilehlém městěčku Kelsterbach které slibovalo parkování zdarma. No, časy se mění, takže to trvalo drahnou dobu než jsme našli jednu jedinou uličku kde nebyl zákaz stání. Rozloučili jsme se se žluťákem, vzali vlak na letiště (2,5 euro) a ušetřené peníze okamžitě utratili za jídlo a pivo nevalné chuti. Příště raději parkáč a řízky náčelníku!

Let proběhl v pohodě, měli jsme pro sebe trojsedačku a mě se za pomocí dvou kinedrilů podařilo i část cesty prospat. Po první peripetii s imigrační policií (tehdy už nás mohlo lecos trknout) kvůli vízu z Austrálie jsme konečně tady.

VARADERO

Kuba. Příjemné klima nás praštilo do tváře které byly v tu chvíli už rozesmáté. Dobrodružství začíná. Máme plán – půjčit si auto na celých 10 dní, protože doprava na Kubě je fakt hodně složitá. Jenže přichází ledová sprcha ve formě ceny – 65 CUC na den.

Malá vsuvka o cenách. Kubánci mají 2 měny. Oboje jsou pesos, ale dělí se na nacionale a convertible (rozuměj normální a turistická měna). Nacionale jsou cca 1 peso 1 koruna, kdežto convertible jsou zase spíše cca 1 peso 1 dolar. Vyznat se v tom není ze začátku snadné, neboť ceny se uvádí prostě jen jako čísla a měnu si musíte domyslet (většinou zdravý úsudek stačí). Aby to bylo ještě více zamotané tak „svojí“ měnu někdy značí jako $.

Náčelník si mění eura na letišti v kurzu 1,11 (já později v Havaně za 1,13, takže nemá cenu čekat) a přemýšlíme, jak se někam dostat. Seznamujeme se s první revolucí – revoluční způsob přepravy z letiště. Totiž – žádný neexistuje (veřejný). Žádné pravidelné spojení. Kubánská vláda nemá zájem aby sem lítali baťůžkáři, spíš jen tak hotel a ať si hosty odveze hotelový autobus. Nakonec uplácíme řidiče nějaké cestovky který nás za nehorázných 25 CUC (pesos convertible) na osobu bere do autobusu a vykopne nás po 3 hodinách v Havaně (přistáli jsme na letišti ve Varaderu).

HAVANA (LA HABANA)

Luxusní park hotel vynecháme a ubytováváme se v Caribian hotel který je o kus dál a hlavně mnohem levnější. První noc nás (i se „snídaní“) stojí 55 CUC. Musíme se poprat s časovým posunem a tak ještě mažeme do prvního hlučného baru, hraje se a tančí, odmítáme nabídky místních kubánek které se na nás lepí ještě než si sedneme a místo toho se věnujeme našemu novému kámošovi – pivu CRISTAL. A hurá na kutě.

2. 3. 2009
Vyrážíme do Havany zjistit, jak se odsud co nejrychleji dostat. Bohužel definitivně zjišťujeme, že doprava je tady prostě za ranec. Auto jedině za 65 CUC/den, vrácení v jiném místě je nabízeno velmi neochotně a za 85 CUC poplatek. Chceme jet okamžitě na východ a náš plán, že si tam přejedeme autem a vrátíme ho tam bere za své. Jdeme zjistit letenky. Paní se řehtá na celou kancelář když jí říkám, že chceme letět dnes nebo zítra. Beznadějně plno. Jdeme se ještě zeptat do Caribien a tam nakonec kupujeme letenku ze Santiaga do Havany na 7. 3. za 110 CUC.

Havana má asi něco do sebe, ale jsem zklamán že tam už nevidím ty šílené „metrobusy“ (náklaďák táhne něco jako 3 maringotny navařené na sebe s 500 lidma). Jinak je taková, jakou si ji pamatuji z minula. Zbídačená, hlavní náměstí u Capitolu vypadá (snad až na doutníkovou továrnu PARTAGAS) jako chánov.

Chceme co nejdříve pryč. Bereme si taxika (stojí kolem 2-3 CUC) na nádraží a chceme jet vlakem. Nemluvíme španělsky a tak nechápeme co přesně nám ten chlap říká, ale zřejmě něco v tom smyslu, že místním vlakem jet nemůžeme (jak později zjistíme tak je to klasika, turista nemůže nic, nemůže jet autobusem s kubánci, nemůže si koupit motorku, nemůže si ji ani půjčit od kamaráda atd.) a turistický je obsazený. To je sklamání, protože jízda vlakem by byla jistě velmi dobrodružná 🙂 Dáváme si oběd (za 5 pesos hamburgra = houska se špekem a trochou pálivé omáčky) a jedeme na autobusák.

Jediné co ještě dnes jede je Viazul (společnost která převáží turisty) směr Trinidad, ale je vyprodáno (jak později zjistíme, také klasika). Naštěstí jsme na terminálu ASTRO (místní autobusová společnost která převáží zase jen kubánce) a hned vedle něj je takové parkoviště, kde se dohaduje „taxi colectivo“. Do Trinidadu ale nikdo nechce nejprve jet (mučos problemas polis), nakonec se ale jeden mlaďas (jo, horká hlava) najde. Podaří se nám nasmlouvat cenu 80 CUC (!!). Autobus stojí 25 CUC / osoba, ale bereme k sobě ještě jednu holku a tak nás to vyjde na stejno a ještě mnohem pohodlněji a rychleji. Jízda je dobrá a dobrodružná, ovšem bez španělštiny opět dost tichá..

TRINIDAD

Poprvé se ubytováváme v casa particulare. Je to ubytování u kubánců doma a krom toho že to je nejlepší způsob jak poznat alespoň trochu jak žijí je to také dobrá šance pomoci pár lidem. Ubytování v soukromí poznáte podle modré kotvy která je na baráku. Pro Kubánce platí velmi přísná pravidla pokud chtějí ubytovávat turisty:
1. Mohou mít maximálně 2 pokoje a v každém z nich mohou ubytovat max. 2 turisty (vyjímku tvoří děti). Toto pravidlo vede k tomu, že musíte obvykle obejít větší množství kas než si najdete nějakou volnou, protože pravděpodobnost že bude plně obsazená je jednoduše vysoká.
2. Za každý pokoj platí státu 170 CUC (!!!) měsíčně nezávisle na tom, kolik peněz vyberou. Je to sice pohodlné z hlediska účetnictví, na druhou stranu je to hrozně riskantní když zvážíme, že měsíční plat na Kubě (učitelky) je cca 500 pesos, tedy cca 25 CUC. Tato sazba vede k tomu, že casy najdete jen na turisticky exponovaných místech, protože nikdo nechce riskovat, že si ji udělá, zaplatí 7 měsíčních platů a přitom získá ubytování jen na pár nocí. Což vlastně vládě vyhovuje, protože oni si nepřejí aby turisté chodili a spali mimo turistická místa.

Cena za ubytování se pohybuje v řádu 15 – 25 CUC (za pokoj), musíte se ale vyhnout nahaňečům, kteří když Vás ke case dovedou tak dostanou kolem 5 CUC (o což se Vám navýší cena pokoje, což nepoznáte, ale bydlíte za 25 místo za 20..). No, když už vás tam mají tak to by bylo, aby vás nezkusili pumpnout ještě o nějaké peníze. Děje se tak při snídaních a večeřích které každému nabízejí. Není to ale „pumpnutí o peníze“ v pravém slova smyslu. Zažijete totiž velmi neobvyklý kulinářský zážitek. Já osobně jsem vypozoroval, že snídaně bych si už asi příště neplatil (jde o cenu, ale 3-5 CUC za osobu je docela dost, to samé na ulici pořídíte kolem 1 CUC) ovšem večeře nelze v žádném případě vynechat. Cena je odvislá od toho co si „poručíte“, pohybuje se 6 – 10 CUC na osobu. Na první pohled to může vypadat jako dost drahá sranda (obzvláště když v hospodě uvidíte jídla kolem 4 – 6 CUC), ale zkušenost vše vysvětli. V restauraci jsme jednak dostali jídlo nevalné kvality (ten biftek je ladně zamřelý, říkal náčelník) ale hlavně máte jen to jídlo. Dáte si přílohu, pití atd. a jste třeba i na vyšší částce. To co dostanete v soukromí je naprosto neporovnatelné. Je totiž kubánská tradice hosta pohostit „co to dá“, takže se konají opravdové orgie, spousty rýže (s fazolemi), ovoce, zeleniny, čerstvě vymačkaných džusů, smažené banány, maso, polévka. Navíc vše výborné, nezapomenutelné. Milovníci koření nechť si však neopomenou donést svoje, na Kubě je to problém, většinou je jen sůl, občas i pepř, ale třeba chilli je nedostatkové zboží.

Večer jdeme cournout po Trididadu, městečko je nádherné, silnice jsou z hrubých dlažebních kostek (kdysi je sem dovezli z Bostonu) a panuje zde příjemný klid. Chutnáme první mojito (2 CUC) a bavíme se sledováním hudební skupiny na Platza de la Musica.

3. 3. 2009
Hned ráno si kupujeme lístek na Viazul. Rozhodneme se jet do města Bayamo, které by mohlo být výhodným výchozím místem do hor Sierra Maestra kam se chystáme. Lístek je na druhý den a tak dnes relaxujeme. Chceme jít na pláž a tak se vydáváme směrem z města. Objevujeme úplně jiný Trinidad než jaký jsme viděli v historické části. Chceme si půjčit kolo, tak říkám nějakému řezníkovi kde se to dá půjčit a on zahájí akci „turisti si chtějí pronajmout kola“. Říká něco o 10 minutách, ale když je půl hodiny pryč tak už nás nebaví čekat a odcházíme, i když je fakt, že půl hodinové pozorování jedné křižovatky fakt stálo za to. Snažíme se přemluvit nějakého rikšu ať nás vezme na Playa Ancón ale nejsme úspěšní. Taxikáři chtějí 6-8 CUC což se nám zdá dost až se nakonec jeden chytí a vezme nás tam za bůra. Cestou pochopíme proč se rikša cukal. Byla to fakt celkem dálka.

No jó. Už je to tady. Karibik. Vzduch 30, voda 25. Nádherná písčitá pláž si nás hned podmanila. Celý den lenošíme a chytáme bronz. Bez opalováku. Já mám tedy něco dvacítky (dávám na ruce), ovšem náčelníkův Nubian se ukazuje jako zcela nedostačující, obzvláště, když se k tomu přidá pivo Bucanero. Kdyby jsme jen tušili, že nás bukanýr rozseká mačetou..

to be continued..